Detail autority
Narození: 23.10.1805, Horní Planá
Národnost: rakouská
Úmrtí: 28.01.1868, Linec
[effect]: Horní Planá ; Český Krumlov (Česko). Městský národní výbor ; Linec ; Vídeň
Ověřeno v: Biografický slovník českých zemí: heslář
Poznámka: Narodil se r. 1805 v městečku Horní Planá na jihu Čech.
Jeho otec Johann Stifter, syn Augustina Stiftera, byl domkář a tkadlec. Později provozoval v malém i obchod se lnem a obilím. Stifterova matka Magdalena Friepessová - její náhrobní deska je umístěna vlevo vchodu do farního kostela v Horní Plané - byla dcerou hornoplánského řezníka Franze Friepesse. Stifter navštěvoval školu v Horní Plané a měl v Josefu Jennem
- jeho náhrobní deska s titulem " vzorný učitel" je umístěna vpravo vedle vchodu do farního kostela v Horní Plané - příkladného vyučujícího, který cvičil své žáky zvláště ve slohu dopisů a pojednání. Tento učitel radil také poslat Stiftera na gymnazijní studia. Předběžnou výuku v latině poskytl žáku hornoplánský kaplan. V listopadu 1817 usmrtil Stifterova otce vlastní vůz s nákladem lnu, který se převrátil cestou mezi Welsem a Lambachem. Tím byla zpochybněna i Stifterova studia na gymnáziu, zejména když ho kaplan z Horní
Plané prohlásil za zcela netalentovaného. Dědeček Franz Friepess však odvezl chlapce v létě r. 1818 do benediktinského opatství Kremsmünster v Horním Rakousku, ve kterém se nacházelo gymnázium, a představil ho učiteli a knězi
Placidu Hallovi. Ten se chlapcena všelicos vyptal a řekl pak, ať ho sem jen dají. V říjnu r. 1818 byl Stifter dán do Kremsmünsteru a velice dobře uspěl
u přijímacích zkoušek. Na konci prvního ročníku získal i prvou třídní prémii. Tak pokračoval v gymnáziu i nadále do dvou tříd filozofie. Ve svém učiteli Placidu Hallovi našel Stifter druhého otce, podobně ho podporoval i učitel poezie Ignaz Reischl. Stifter se v Kremsmünsteru věnoval vedle svých učebních předmětů s velikou zálibou kreslení a malování vodovými barvami.
Velká náklonnost ho však přimykala především k básnictví. Už jako dítě vyhledával knihy všeho druhu a četl vše, co se mu dostalo do rukou.
V Kremsmünsteru se zčásti obeznámil s řeckým, římským a německým básnictvím
a s dílem nejlepších jejich představitelů - celý ten svět pak na něho působil nezvyklou silou. Psal v Kremsmünsteru také básně, vždy většinou potají. Na podzim r. 1826 odešel do Vídně studovat práva. Vedle nich se věnoval matematice a přírodním vědám a pokračoval i v osvojování si německého a cizího básnictví. Ani kreslení a malování nezůstalo stranou. Po skončení studií nenastoupil žádný úřad, ale zůstal ve Vídni a pěstoval dál pro sebe své vědecké snahy. Chtěl se připravovat k profesuře přírodních věd. V té době se bavil také olejomalbou a pustil se i do prvých větších spisovatelských pokusů, z nichž však neposkytl nic k otištění. Vydělával si jako domácí učitel, především matematiky a fyziky. 15. listopadu 1837 se oženil s Amalií Mohauptovou, dcerou vysloužilého důstojníka z osvobozeneckých válek (proti Napoleonovi) Philippa Mohaupta. Od r. 1840 počínaje objevovaly se jeho literární příspěvky v časopise Wiener Zeitschrift, v almanachu Iris a v některých jiných ročenkách. V r. 1844 vyšla část těchto prací souborně ve dvou svazcích u nakladatele Heckenasta
v Pešti pod názvem Studie. Stifter postupně získával přístup k významným lidem, mezi nimi zvláště k Andreasu Baumgartnerovi, profesoru fyziky a později ministrovi, s nímž pak udržoval přátelský svazek až do smrti tohoto
muže, dále pak v domě baronky von Münkové, horlivé podporovatelky básnických
umění, která právě přiměla Stiftera, aby dal některé své práce do tisku, ke kněžně Anně ze Schwarzenbergu, vdově po polním maršálovi Karlu ze Schwarzenbergu, ženě nezvykle nadané, k hraběti Ferdinandu Colloredo von Mansfeldovi, jehož syna vyučoval, a když se pak ten, nakloněn jako otec všemu ušlechtilému, stal později knížetem, zůstal i vřelým Stifterovým přítelem, konečně pak ke knížeti z Metternichu, jehož syna Richarda,
pozdějšího rakouského vyslance v Paříži učil v letech 1844, 1845 a 1846
matematice a fyzice. Stifter se v oné době šířeji zabýval i historií a politickými vědami a neusiloval už o profesuru. Roku 1847 vyšel třetí a
čtvrtý svazek Studií. Mezitím bylo otištěno mnoho Stifterových prací v časopisech a almanaších. Na jaře 1848 odjel, jak to už činíval častěji předtím v letních měsících, spolu se svou ženou do milovaného Horního Rakouska, nevrátil se však tentokrát na podzim do Vídně, nýbrž strávil
zimu a následující léto v Linci. Na podzim r. 1849 udělilo mu ministerstvo
vyučování titul školního rady a také inspektora vídeňských a dolnorakouských
gymnázií, on však svůj úřad odmítl a požádal ministra, aby mu dovolil působit jako školní rada a inspektor národních škol v Horním Rakousku,
poněvadž tam dobře zná zemi a lid, s čímž ministr vyslovil souhlas.
V roce 1850 přesídlil Stifter do Lince a nastoupil do úřadu, který pak vykonával až do r. 1865. Měl ve znamenitém, neúnavně činném a právě s ohledem na rozvoj školství tolik horlivém hornorakouském místodržiteli Eduardu svobodném pánu von Bachovi nejen blahovolného představeného, nýbrž i přítele
plného náklonnosti. V r. 1850 vyšel pátý a šestý svazek Studií. Roku 1853
byly pak vydány dva svazky povídek pod názvem Pestré kameny. Roku 1857 vyšla
ve třech svazcích povídka nazvaná Pozdní léto a v letech 1865, 1866 a 1867
historické vyprávění Vítek. Četné články a literární příspěvky z těch let jsou roztroušeny v časopisech a ročenkách. V r. 1850 obdržel Stifter od císaře velkou zlatou medaili za umění a vědy a v r. 1854 pak rytířský kříž řádu Františka Josefa. Koncem r. 1863 začal churavět a nalezl v té době účinnou pomoc u výtečného lékaře chorob těla i duše dr. Essenweina, který se mu stal i účastným přítelem a na jehož radu a radu Oppolzerovu z Vídně navštěvoval na jaře r. 1865, 1866 a 1867 Karlovy Vary a pobýval pak v létě většinou v Bavorském lese a na úpatí Třístoličníku.
V listopadu 1865 byl Stifter jmenován dvorním radou a s plným zajištěním přeložen do důchodu. Věnoval se v Linci svým literárním a vědeckým snahám a k svému zotavení pěstoval i malířství a péči o květiny, z nichž zvláště kaktusy, jichž shromáždil ne právě nepatrnou sbírku. V r. 1867 mu vévoda
sasko - výmarský propůjčil rytířský kříž první třídy řádu Bílého sokola.
Stifter se pak rozhodl podržet si své bydliště v Linci, kde po propuknutí
zhoubné choroby 28. 1. 1868 skončil svůj život vlastní rukou.